Sudety 

Území, nacházející se  převážně okolo hranic Čech a Moravy, dostalo svůj (nyní známý) název od počátku 20. století (zejména po říjnu 1918) - situaci znázorňuje mapa na obrázku níže. 

Podle sčítání obyvatelstva z roku 1930 žilo v ČSR celkem 3 231 000 Němců (tj. celkem 22,32 %) z celkového počtu 14 729 000 obyvatel, z toho v území Sudet 3 070 000 (29,20 %) Němců. 

Od začátku vzniku ČSR zaujala většinová část (sudeto)německých politiků jednoznačně negativní postoj ke vznikající republice. Na historickém území českého státu vyhlásili tito samozvaní němečtí politici provincie: 

  • Deutschbőhmen; centrum: Liberec, 
  • Sudetenland; centrum: Opava, 
  • Deutschsüdmähren; centrum Znojmo, 
  • Bőhmerwaldgau; centrum: Prachatice). 

 

Protičeské akce, které pokračovaly mj. i generální stávkou v Sudetech (4.3.1919) musely být potlačeny armádou, přičemž bylo (bohužel) zabito kolem 150 sudetenDeutsche. 

Posléze, od poloviny 20. let zavládl na straně sudetoněmeckých politiků realističtější postoj, který byl vyjádřen i vstupem německé agrární a křesťansko-sociální strany do čs. vlády roku 1926 (i 1929: sociálně-demokratická strana). 

 

Státoprávní uspořádání 

Bohužel, vláda ČSR situaci hrubě podcenila, upřednostňování jednotného tzv. československého národa vedlo k pozdějším problémům jak se Slováky, tak i se sudetoněmci. Zákon č. 125/1927 Sb. o správní reformě, který zrušil župní zařízení a zavedl zemské a okresní správy a zvýraznil pragocentrismus, nevedl k automii a dal tak v budoucnu zbraň do rukou nacistické propagandy. Je otázkou, jak by se situace vyvíjela, kdyby byla republika koncipována na principu kantonálním, podobně jako je tomu ve Švýcarsku (s vysokým podílem autonomie), ale lze předpokládat, že by sudetští Němci byli posléze k ČSR podstatně loajálnější, než jak tomu bylo ve skutečnosti. 

 

Ekonomická situace 

Období 20. let přineslo do ČSR hospodářskou prosperitu (nezaměstnanost 2 až 3 %, růst mezd, atp.), ale velká hospodářská krize od roku 1929 naopak přinesla zhoršení do všech sfér života. Postižena byla celá republika, ale jelikož v Sudetech převládal lehký průmysl (textilní, sklářský, výroba porcelánu a hraček - což jsou odvětví, která ztrácí odbyt jako první), byly i životní podmínky v Sudetech o něco horší než ve vnitrozemí. Tyto objektivní podmínky se, bohůmžel, negativně promítly i do národnostních vztahů .

V době nejhorší situace v ČSR (1933) se naopak hospodářská situace v sousedním Německu začala zlepšovat, a protože mnozí nezaměstnaní sudetští Němci odcházeli za prací do Německa (jazyk nečinil potíže), přinášeli tito sudetenDeutsche porovnání do ČSR - a vcelku správně usuzovali, že vláda ČSR neumí situaci řešit. 

 

Politická situace 

V průběhu doby vznikaly na území Sudet různé politické strany a spolky, např. Deutsche NationalSozialistische Arbeiterpartei DNSAP (1919) či Deutsche NationalPartei DNP. tyto jmenované strany byla roku  1933 rozpuštěny pro jejich protistátní činnost. Jejich nástupcem se stala Sudetendeutsche HeimatFront SHF. V parlamentních volbách roku 1935 se strana Sudetendeutsche Partei SdP (1.10.1933) vedená Konradem Heinlenem (narozen: 6.5.1898, Maffersdorf, dnes Vratislavice nad Nisou; zemřel: 10.5.1945, Plzeň) stala nejsilnější politickou stranou. 

Počet členů SdP byl 1 349 180 (červen 1938), což byla 1/3 sudetenDeutsche. 

I když SdP na začátku nevznikla jako nacistická strana, posléze na pozice německých nacistů zcela přešla (min. od 19.11.1937). 

Česká politická scéna zaujímala k SdP postoj daný dvěmi zásadními požadavky: řešení problému musí přijmout zásady čs. demokratického systému a nesmí být porušena státní integrita ČSR. 

Bohužel, potřebná řešení problémů přišla příliš pozdě. Od podzimu 1937, kdy premiér Milan Hodža (narozen: 1.2.1878, Sučany; zemřel: 27.6.1944 Clearwater, USA) se sešel s Konrádem Heinleinem (16.9.1337) se již nic podstatného a reálně přínosného nestihlo. A od projevu Adolfa Hitlera ze dne 20.2.1938 to již ani nebylo možné. 

Navíc, anšlus Rakouska, který znamenal další ohrožení ČSR z jihu, byl sudetenDeutsche přivítán a tito již nepředpokládali svoje další setrvání uvnitř stávajících hranic ČSR. Oficiální ujištění ze strany představitelů Německé říše sice uklidňovala čs. představitele, ale to byla (jak víme z vyjádření Hermanna Gőringa) pouze taková "nordická lest".  

Adolf Hitler přijal 28.3.1938 v Mnichově Konráda Heinleina a Karla Hermanna Franka, a ujistil je, že má "v úmyslu vyřešit československý problém v nikoli příliš dlouhé době".  Heinleina navíc ujistil: "Stojím za vámi, jste od zítřka mým místodržícím. Nestrpím, aby vám byly činěny potíže na jakémkoliv místě uvnitř Říše."  Adolf Hitler také pro předáky SdP stanovil taktiku: "Klást požadavky, které jsou pro pražskou vládu nepřijatelné." Konrád Heinlein si zapsal: "Musíme tedy vždycky vyžadovat tolik, abychom nemohli být uspokojeni." 

Vláda ČSR se snažila vyjednávat, 28.3.1938 vyhlásil premiér Milan Hodža začátek příprav tzv. národnostního statutu, o kterém se mezi čs. vládou a SdP začalo jednat již 1.4.1938 (zákaz odnárodnění, nový jazykový zákon, školská samospráva, úprava jmenování státních úředníků, apod.), ale bylo již pozdě. SdP se držela instrukcí od Hitlera a zájem skutečně řešit situaci smírně již neměla. 

Karlovarský sjezd, konaný ode dne 23.4.1938, přinesl osm karlovarských požadavků, které již byly neslučitelné s pojetím tehdejší ČSR, což přiznává i situační zpráva Štábního úřadu SdP (18.5.1938). 

Již dvakrát odložené obecní volby byly vypsány na neděle 22.5., 29.5. a 12.6.1938. Místní sudetoněmecké obyvatelstvo bylo patřičně "přemluveno" a SdP získala 89,5 % hlasů. Propast mezi sudenDeutsche a českým obyvatelstvem se i nadále prohlubovala a rozšiřovala, a to i přes všechna možná jednání mezi vyslanci v Paříži (Štefan Osuský), Londýně (Jan Masaryk) a Berlíně (Vojtěch Mastný). 

Dále už situace nabrala rychlý spád, přišla částečná květnová mobilizace, nepokoje vyprovokovávané sudetenDeutsche, celková mobilizace v září a nakonec o ostudný Mnichovský diktát

 

Pokus o převrat 

Po Hitlerově projevu na sjezdu NSDAP (12.9.1938, Norimberk) proběhl v Sudetch pokus puč, organizovaný z Německé Říše. Po poslechu projevu následovaly demonstrace ("Wir wollen heim ins Reich!"), který přešly v pokus o ozbrojené převzetí moci (na cca 70 % okresů). 

Bohužel, čs. ozbrojené složky měly od vlády zákaz používat zbraně, proto se dostaly do nezáviděníhodné pozice, kdy se vlastně nemohly patřičně bránit. Mnoho příslušníků bylo zabito či zraněno, a sudetenDeutsche zprvu získali na mnoha místech převahu. Některá místa se podařilo vyslaným asistenčním jednotkám SOS znovu osvobodit. Mrtví byli na mnoha místech (Bublava, Cheb a další místa), zvláště otřesný je případ z Habartova - tam dav sudetenDeutsche donutil četníky se vzdát až tehdy, když přivlekl k četnické stanici týranou a polonahou manželku jednoho z nich (pí. Pardusová).

Převrat byl ukončen zejména vyhlášením stanného práva (a posléze mobilizací a nástupem regulerní čs. armády). 

Ovšem vůdci sudetenDeutsche zbaběle utekli do německého Selbu ( z 13.9.1938 na 14.9.1938). K. H. Frank požadoval okamžitý zásah Wehrmachtu, ale Adolf Hitler mu odpověděl: "Teď, Franku, zůstaňte jednou klidný, neboť chceme ještě poněkud posečkat." 

Následovalo vytvoření Das Sudetendeutsche Freikorpsu

 

Zdroje: (b5), (b8), (m8),