Možná sovětská pomoc DRRA přes Rumunsko 

 
Druhou variantou, kudy nám mohla vojska DRRA přijít pomoci, představoval koridor přes Rumunsko
 

Pomoc pozemních jednotek DRRA

 
Průchod sovětské vojenské pomoci přes rumunský koridor představoval diplomaticky snažší variantu - sice, jak Polsko, tak i Rumunsko oznámily, že pokud by byly Radou SN nuceny uvolnit koridor pro průchod vojsk DRRA, okažitě vystoupí ze SN, ale existují informace, že určité kruhy v Rumunsku (rumunský král Carol III., část vlády, vojenské velení - mj. i náčelník generálního štábu generál Antonescu) dávaly naději, že o podobné situaci je možno jednat - zejména tehdy, pokud by koridor byl zaručen Franciíí. 
Rumunsko udržovalo přátelské styky s ČSR a Francií, na dodávkách zbraní z ČSR bylo existenčně závislé, a proto možnost průchodu vojsk SSSR byla otevřena. 
 
Koridor přes Rumunsko 
 
Problém bylo špatné spojení - jednokolejná železniční dráha se budovala, byla financována čs. stranou, a vedla přes Bukovinu k hranicím na Podkarpatské Rusi (Visaul desus - Dornei - Vatra - Ilva Mica - Sighetul Marmartici - Tiačevo a dále napojení na existující Chust - Berehovo - Čop - Nové Mesto pod Šiatorom - Michalany - Košice). 
Rumunská vláda obdržela na budování této trati peníze (600 milionů franků), ale několikráte práce pozastavila (na nátlak polské vlády), ale opětovně v nich pokračovala (na nátlak vlády francouzské). 
V létě 1938 se připravovalo překlenutí nehotových úseků (v délce cca 65 km) polními a úzkorozchodnými drahami, které měla dodat čs. vláda. 
Podle sdělení tehdejšího rumunského ministra zahraničí N. P. Comnéne byl koridor dohodnut s lidovým komisařem pro zahraničí SSSR M. G. Litvinovem (nelze ověřit z jiných zdrojů) - koridor šířky 4 km na obě strany, garantovaný francouzskou a sovětskou vládou. 
Rumunsko v té době soustřeďovalo své vojenské jednotky na maďarských hranicích, a plánovalo i mobilizaci buď částečnou (k zajištění zmiňovaného koridoru) nebo všeobecnou (v případě konfliktu s Maďarskem). 
 

Pomoc letectva DRRA 

 
Přelet letadel přes rumunský koridor je nejpravděpodobnější možností pomoci ze strany SSSR. Problém byl v tom, že tehdejší letouny nebyly schopné přeletu bez mezipřistání - ev. byly by schopné přeletu, pokud by bylo k dispozici letiště na sovětské straně (umístěné co nejblíže k hranicím) a letiště na straně ČSR. Mezipřístání bylo potřeba zejména v případě zhoršeného počasí či tankování paliva. 
Do té doby Rumunsko povolovalo přelety již zakoupených letadel pilotovaných civilními osádkami. 
 
Od léta 1938 působil v ČSR malý sovětský vojenský štáb vyšších důstojníků, který zajišťoval přelety sovětských letadel (viz nadřízená stránka). 
Od nejbližší sovětské vojenské základny na letiště ve Spišské Nové vsi byla vzdálenost cca 700 km, zkrátit ji mohla vybudovaná letiště blíže u sovětských hranic. 
Vícemotorové letouny ji mohly zvládnout bez mezipřistání, ovšem potřebné letouny stíhací nikoliv. I letouny SB-2, koupené v SSSR, letěly do ČSR s mezipřistáním v Rumunsku. 
 
Na naší straně byly připraveny určité zásoby vysokooktanového benzínu pro sověská letadla a taktéž pozemní specialisté. Generál Fajfr oznamoval (generálu Šapošnikovi), že naše letiště jsou připravena dobře (sdělení plk. gšt. Vítězslava J. Rosíka: "Zpráva o jednání o sovětské letecké pomoci ČSR na počátku září 1938 v Moskvě"). 
Problém představovalo palivo (čs. letadla létala na lihobenzínovou směs Bipoli), taktéž nesouhlasila munice, pumy i jiné letecké agregáty. Vše by se muselo dopravovat pozemní (železniční) cestou přes výš zmíněný koridor. 
 
 
Shrnutí 
 
Koridor přes Rumunsko byl sice možný domluvit snadněji, ale zase technické obtíže pro přesun potřebného množství vojska byly větší. Taktéž sovětská strana nejevila o tento směr přesunu příliš velký zájem. 
 
 
 
 
 
 
Hlavní zdroje: (b1),