Polsko 

Polsko bylo naším severovýchodním sousedem (viz mapa na obr.). V roce 1938 nám nebylo přátelsky nakloněno, zejména kvůli oblasti Těšínska. 

Zde dlouhodobě a fatálně sehnal vlastizrádce Ben Ešeda (který sebe považoval za největšího znalce zahraniční politiky), neboť nebyl schopen zabezpečit přátelský vztah Polska k naší zemi (i když je nutno objektivně uznat, že tehdejší polský ministr zahraničí plk. Józef Beck nebyl ČSR vůbec přátelsky nakloněn). 

Po zániku Rakouska-Uherska byl mezi Československem a Polskem spor o území Těšínska. Obyvatelstvo zde hovořilo polsky (54 %), česky (27 %) a německy (18 %) a proto Polsko opíralo svůj nárok na Těšínsko o národností otázku, kdežto vláda ČSR zase o právo historické. 

Pozn.: Také v roce 1920, v době rusko-polské války, když se DRRA blížila k Varšavě (a situace se pro Poláky - a nejenom pro ně - stávala kritickou), nepovolil tehdejší prezident ČSR T.G. Masaryk průjezd zásobovacích vlaků územím ČSR (T.G.M. projevoval sympatie bolševické revoluci v Rusku). Toto si Poláci, pochopitelně, pamatovali a v roce 1938 si i na takovýto přístup vzpomněli. 

Sedmidenní válka

Polsko sporné území Těšínska vojensky obsadilo (ČSR v té době neměla armádu), po návratu čs. legionářů z Francie bylo 21.1.1919 vládou ČSR vyzváno ke stažení armády a orgánů z této oblasti, ovšem tuto výzvu neuposlechlo. 

Proto vláda ČSR pověřila vedením vojenské operace tehdy podplukovníka (pozdějšího armádního generála) Josefa Šnejdárka (viz foto níže a zde), který vyzval polského velitele Františka Xavera Latinika k opuštění prostoru. Protože výzvy nebylo uposlechnuto, byl 23.1.1919 zahájen útok na polské pozice na Těšínsku. 

Začala tak Sedmidenní válka, kdy čs. jednotky zatlačily polské útvary do hloubi polského území. Na československé straně padlo 44 mužů a 121 jich bylo zraněno.  

Po krátkém vojenském střetnutí rozhodla 28.7.1920 konference velvyslanců ve Spa o rozdělení sporného území mezi oba státy. I když řešení nebylo pro ČSR ideální, zůstala důležitá železnice Bohumín-Těšín-Jablunkov (tehdy jediná železniční trať ve spojení na Slovensko) v čs. rukou. 

V roce 1938 Polsko východní část české části Těšínska vojensky obsadilo a anektovalo; po druhé části světové války se hranice vrátily do stavu před polským obsazením. Spor byl ukončen uzavřením smlouvy o vzájemných hranicích roku 1958

Situace v roce 1938 

Polsko i ČSR měly nezávislé spojenecké smlouvy s Francií, ale nikolivěk mezi sebou. Polsko ale uzavřelo také smlouvu s Velkoněmeckou říší. Spoléhání polského ministra zahraničí Becka na tuto smlouvu (z 26.1.1934) se ovšem (jak víme z pozdější historie) ukázalo jako zcela liché. 

Přestože čs. armádní velení válku s Polskem neuvažovalo, byla nejsilnější opevnění postavena právě na severní hranici od polských hranic u Bohumína až po Krkonoše (viz obr) - ovšem jako ochrana proti nacistickému Německu.

V roce 1938 se Polsko snažilo využít mezinárodní situace a získat zpátky sporná území, ale jeho snahy narazily na zdrženlivý postoj západních mocností a zejména na ostrý odpor SSSR. Sovětský svaz Polsku pohrozil okamžitým vypovězením polsko-sovětské smlouvy o neútočení a také napadením v případě jakékoliv vojenské akce Polska vůči Československu (jistěže si v tomto případě SSSR "přihříval svoji polívčičku" vůči Polsku a chtěl si napravit reputaci zejména po rusko-polské válce v letech 1918 až 1921 a po "výprasku" u Varšavy a také by rád obsadil min. ukrajinsky hovořící oblasti východního Polska). Polské vystoupení proti ČSR by tak bylo pro Sovětský svaz výhodnou záminkou.

Úvaha o možném vývoji 

Jakkoli mnozí "historikové" popisují strategickou situaci Československa jako velice nevýhodnou až tragickou (pravda, výhodná zrovna nebyla) nic lepšího, než že by - v případě vojenského konfliktu s Velkoněmeckou říší - Polsko zaútočilo na ČSR také, jsme si nemohli přát

Proč? Protože sami jsme proti nacistickému Německu dlouhodobě obstát nemohli a právě útok Polska by znamenal vstup DRRA na jeho území, zaangažování SSSR do konfliktu a (pravděpodobně) i další postup DRRA směrem na východ, což by zase ohrožovalo východní hranice Velkoněmecké říše a tak by síly wehrmachtu (nutně) byly odčerpány k zabezpečení tehdejších německo-polských hranic a proto by chyběly v útoku na ČSR. 

Nelze také zapomínat, že pozice vůdce Adolfa Hitlera nebyla v roce 1938 tak silná, jako později, např. po vítězných taženích právě proti Polsku (1939) a posléze i proti Francii (1940) a že mezi generalitou wehrmachtu nebyl Adolf Hitler "oblíben". Představitelé wehrmachtu Hitlerovi mnohokrát opakovali, že německá branná moc bude připravena až v roce 1942, a to ještě k omezenému lokálnímu střetu (byť pozdější vývoj ukázal něco jiného), a proto nebyli vojenským dobrodružstvím - zejména v roce 1938 - Adolfa Hitlera nakloněni. 

Proto možná kombinace velkých ztrát v prodlužujícím se konfliktu s vysoce motivovanou čs. armádou v souvislosti s nebezpečím hrozícího válečného konfliktu s vojensky velmi silným SSSR (mnohem silnějším než Německo) by mohla představitele wehrmachtu vyprovokovat k různým vystoupením proti Adolfu Hitlerovi (vč. atentátu). 

Fotogalerie: Polsko a Československá republika

Záznamy: 1 - 2 ze 2