Opevnění 

Vedení čs. armády vědělo moc dobře, v jak nevýhodné situaci se - z hlediska obrany hranic nacházíme. Proto bylo rozhodnuto (1935) vybudovat kolem hranic systém opevnění:

  • objekty těžkého opevnění TO - možnost dlouhodobé obrany (několik měsíců) i bez vnější podpory. Finančně nákladné, stavebně i vybavením náročné, s delším časem potřebným k výstavbě, ale velmi odolné objekty (v tehdejší době prakticky nezničitelné), 
  • objekty lehkého opevnění LO - při jejich obraně byla nutná i podpora jednotek rozložených za linií opevnění, 
  • polní opevnění - časově i finančně jednoduché, nenáročné, bylo jednoduché vybudovat, prostředky k dispozici byly. Je vhodné připomenout, že zkušenosti z druhé půlky světové války ukázaly, že dobře bráněné polní opevnění bylo velmi obtížné překonat.

 

Účelem těchto fortifikací nebylo nepřítele udržet, ale zadržet.

Maginotova linie. Ze začátku se české opevnění inspirovalo francouzským (známou Maginotovou linií), která ale byla stavěna právě za účelem udržení nepřítele - silné opevnění v jedné linii přes kterou nesměl nepřítel projít. Nevýhoda se ukázala v roce 1940 - v případě obejití či prolomení této linie se odpor bránící armády poměrně rychle zhroutil (a na doposud bránícící se objekty bylo možno útočit i z týlu - čili ze strany, k jejíž obraně nebyly objekty uzpůsobeny).

Opevnění ČSR ovšem mělo jiný účel - a to nepřítele zadržet po dobu, než čs. armáda stačí mobilizovat a obsadit potřebné prostory.

Objekty TO se přednostně stavěly na severní hranici - čára Bohumín-Trutnov (viz obr. níže) - protože tam byla místa strategické důležitosti, zbytek hranice (cca 90 %) měly pokrývat objekty LO, jejichž výstavba byla rychlejší. Pokud byly objekty LO umístěny v prostředí vhodném k obraně (hornatý terén, nepřístupné lesy, vodní toky, rybníky - viz přehled), byla jejich odolnost proti útoku výrazně zvýšena. Pochopitelně, objekty LO musely být stavěny i v terénu k obraně méně vhodném (rovina) - potom byly budovány v mnohem hustějším pokrytí a v několika vrstvách do hloubky obrany.

Obsluha objektů mohla zadržet nepřítele po různou dobu (ale každý den byl v tomto případě velmi důležitý), a k zadržení nepřítele bylo potřeba mnohem méně živé síly (cca 1/4). Ušetření vojáci by byli potom použiti pro jednotky manévrující za linií opevnění.

 

Předpokládaná situace 

Mapa na obrázku níže ukazuje situaci, jaké linie opevnění byly budovány k obraně vlasti.

Vycházelo se z předpokladu, že nepřítel zaútočí bez vyhlášení války - tohoto nepřítele bude potřeba zadržet na dostatečně dlouhou dobu (aby armáda stihla mobilizovat a přesunout patřičné síly do potřebných prostorů, poté bude vést zadržovací boje tak, aby ozbrojené síly stačily postupně ustupovat přes Moravu na Slovensko. Na česko-slovenské hranici se potom už měly bránit (bez ústupu) až do příchodu posil (tedy: až se Francie zapojí do bojových operací). Potom měly vojska okupantů vytlačovat z našeho území. Aby k postupnému ústupu mohlo dojít, nesměl wehrmacht v žádném případě "přetnout ČSR vejpůl" klešťovými údery ze severní Moravy a z Moravy jižní. 

V úvahu přicházela také bitva v prostoru Česko-moravské vysočiny. 

Pozn.: Vzhledem k výše uvedenému, se situace k 1.10.1938 jeví jako výhodnější, protože čs. armáda již byla mobilizována (23.9.1938) a připravena, zatímco německá wehrmacht ne (ta potřebovala min. 2 týdny až 1 měsíc, ale Adolf Hitler by ji do útoku nutil hned, již od 1.10.1938), takže by asi zpočátku wehrmach neuspěla a měla velké ztráty. 

 

Linie opevnění

V souladu s výše uvedenou předpokládanou situací byla nejdůležitější opevnění - jak LO, tak i TO - budována na severní hranici (viz obrázek níže). Kamufláž objektů byla většinou typicky tmavě šedá. 

Protože bylo zapotřebí uvažovat také o útoku Maďarska, byla linie TO doplněná o objekty LO vybudována i v prostoru ochrany Bratislavy a vícesledová linie LO bránila i zbylou část Slovenska (opět viz obrázek níže). 

Na jižní hranici Moravy byla vybudována souvislá linie objektů LO i ve dvou sledech (i ve vnitrozemí - např. před Pohořelicemi), podobně se opevňovaly i jižní Čechy, a po anschlussu Rakouska (12.3.1938) se na jižní Moravě začaly budovat i objekty TO (ty ale již nebylo možno dokončit, příp. vyzbrojit).  

Velení čs. armády rozumně usoudilo, že nemá cenu bránit výběžky a také území obývané českými Němci, proto se linie LO v západních Čechách vybudovala až ve vnitrozemí - pod Krušnými horami a také v druhé vrstvě před Plzní a Prahou. 

Pražská čára. Prahu, kromě toho, také chránila tzv. pražská čára, kterou tvořily dva až tři sledy objektů LO. K obraně bylo využito i toků Vltavy a Berounky. Její levé křídlo se opíralo o vltavskou čáru, pravé křídlo o tzv. mimoňskou příčku. Objekty opevnění tvořily pevnůstky LO vz. 36, posléze i vz. 37 (až třísledové). V září 1938 bylo bylo k obraně připraveno 655 objektů z původně plánovaných 676, zadána byla i stavba objektů TO a pevnůstek pro minomety a KPÚV. Kamufláž objektů pražské čáry byla typicky skvrnitá. Připraveno bylo, mj., i 34 000 protitankových ježků. 

Mimoňská příčka měla zachytit nápor ze severu. Byly zde objekty LO vz. 37 (někde i dvousledové), některé jiné objekty byly teprve ve výstavbě, posléze (rok 1939) se měly budovat i objekty TO a speciálního určení.  

Vltavská čára. Jižní Čechy byly chráněny linií LO za Vltavou, přechody přes Brdy chránilo polní opevnění. Výstavbu opevnění a jejich obranu na tzv. vltavské čáře zajišťovaly speciálně vyčleněné jednotky čs. armády. 

Opevnění na Českomoravské vysočině mělo zajistit ústup do prostoru Moravy. Na první linii (Slavonice-Jihlava-Žďár-Litomyšl-Kyšperk-Orlické hory) měly být uzávěry a opevnění chránící jihlavskou, brněnskou a blanenskou oblast (průmysl), dále Českou Třebovou (železniční uzel) a Poličku (prachárny). Fronta zde měla být buď stabilizována, nebo svedena rozhodná bitva. Po anschlussu Rakouska byly stavební kapacity přesměrovány k jižní hranici. Na druhé linii (řeky Morava-Bečva-horní Odra) zase měla být na ochranu zbrojovek na moravsko-slovenském pomezí. Výstavba dopadla stejně jako první linie. 

Moravsko-slovenské pomezí mělo být využito k zadržení postupu nepřítele, pokud by už čs. armáda musela ustoupit až sem. Jak se vyvinula situace skutečně, nyní již víme - otázkou je, co by na takovýto uvažovaný vývoj říkalo obyvatelstvo a politická reprezentace Slovenské republiky (to si totiž Ben Ešeda s Masarykem dokázali také znepřátelit, mj. i nedodržováním daných slibů, podobně jako v letech devadesátých jiný takový "humanista" Václav Havel).

Je snad zřejmé, že opevnění bylo budováno v souvislosti s využitím i přírodních obranných překážek (hory, řeky, apod.); popis těchto přirozených obranných prvků v souvislosti s jejich využitím je uveden na stránce Hranice

 

Význam 

Jednotlivé objekty opevnění byly určeny k ochraně ostatních objektů (a nikoliv k ochraně sama sebe), proto palba z objektů byla koncipována tak, aby se palebné vějíře vzájemně překrývaly (LO vz. 37). Kromě toho byl připraven systém podpůrné dělostřelecké palby i jednotky pěchoty, které byly nasazovány mezi pevnostní objekty při využití běžného polního opevnění. 

 

Karel Husárek 

Divizní generál Karel Husárek (narozen 31.1.1893, Čehovice; zemřel 26.7.1972, Praha) byl příslušníkem československých legií v Rusku. V průběhu této služby byl jeho velitelem i generál Radola Gajda

V roce 1920 se vrátil do Československa, od začátku služby v armádě působil u ženistů, studoval Vysokou školu válečnou v Paříži. Brigádním generálem byl jmenován v roce 1933, posléze v roce 1936 byl povýšen do hodnosti divizního generála.

V březnu 1935 se stal vrchním velitelem Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP). V listopadu 1937 vypracoval podrobný plán výstavby opevnění známý jako tzv. Husárkův program (viz výše).

Byl zastáncem obrany republiky, o svém názoru informoval i politické vedení země. 

Po Mnichovském diktátu pracoval v Berlíně jako člen mezinárodní komise, kde se snažil dosáhnout příznivých hranic nově vytvářené druhé republiky a také zabránit zničení Československa, v lednu 1939 armádu opustil a pracoval ve Škodových závodech v Plzni jako zbrojní expert. Posléze působil i v Dubnici nad Váhom, koncem roku 1941 se vrátil do Prahy a pracoval opět ve Škodovce. V květnu 1945 se podílel na pražském povstání.

V roce 1945 byl zatčen a vězněn, roku 1946 propuštěn, ale dále vyšetřován a v roce 1948 zproštěn viny. Roku 1950 byl degradován a byl mu snížen důchod. Jeho ostatky byly v roce 1974 převezeny do Paříže. 

 

Citát 

Byli bychom zcela nepochybně zůstali viset na jejich (míněno: československých) opevněních, protože jsme prakticky neměli žádné prostředky prolomit je.“ (Erich von Manstein, pozdější generál polní maršál, asi nejlepší vojenský stratég wehrmachtu a jeden z nejlepších polních velitelů - viz obr. níže).

 

Další informace 

Dnes je k dispozici celá řada informačních materiálů, mj. i mnoho webových stránek o této problematice. Mnohé z těchto materiálů naleznete uvedeny na stránce Zdroje informací

Fotografie opevnění se nachází na odpovídajích stránkách v sekci Fotografie

V této zemi je také plno nadšenců a vlastenců věnujících se uvedené oblasti, mnozí z nich udržují a provozují různé z objektů opevnění jako zdroj záliby a poučení. Budiž jim za to dík a návštěvníkům tohoto webu doporučujeme navštívit některé z těch objektů. 

 

Zdroje: (i10),