Maďarské království 

Maďarsko bylo naším jihovýchodním sousedem (viz mapa na obr.), a ani Maďarsko nepatřilo (v roce 1938) k přátelům československé republiky - důvody jsou jasné: jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi považovalo Maďarsko za své území.

I když v případě Maďarska byla situace komplikovanější než v případě Polska, i zde je jasné selhání čs. zahraniční politiky a tudíž je opět vina na straně vlastizrádce Ben Ešedy (pro jeho obdivovatele (ano, i takoví existují) - co to bylo za znalce zahraniční politiky, když mu v roce 1938 nic, ale vůbec nic, ze zahraniční politiky nevyšlo!!!). 

Válka o Slovensko

Válka o Slovensko byla válečným konfliktem mezi Československem (a Rumunskem) a Maďarskou republikou rad od roku 1918 (zpočátku Maďarsko) až do roku 1919. Maďarská republika rad trvala od 21.3.1919 do 1.8.1919 a byl to komunistický stát na sovětském základě. V jeho čele stál Béla Kun (dříve Kohn; viz první obrázek níže). 

Jelikož součástí Československa mělo být i Slovensko (félvidék = horní země), což se Maďarsku nelíbilo, docházelo již od listopadu 1918 ke střetům mezi maďarskou a čs. armádou. 

Protože ale v té době Československo vlastně nemělo armádu (schopné vojenské jednotky byly pořád ještě jako legionáři ve Francii, Itálii či v Rusku), bylo Slovensko obsazeno maďarskou armádou, příp. ozbrojenými gardami (od 2.11.1918), a 11.11.1918 Maďaři vyhlásili tzv. Slovenskou ľudovou republiku. 

Obsazení Slovenska čs. silami dostal za úkol generál Josef Štika (narozen 29.8.1892, Strašice; zemřel 28.7.1937, Znojmo), byl ale zanedlouho nahrazem plukovníkem Františkem Schőblem, a protože se jim příliš nevedlo, museli být pro obsazení Slovenska posléze použiti až legionáři vracející se z Itálie (např. Bratislava byla obsazena 2.1.1919), a do 20.1.1919 bylo Slovensko osvobozeno. Italským legionářům velel italský generál Piccione (od 29.12.1918), sbor byl složen ze dvou divizí s celkem 10 000 vojáky (tyto divize měli italské velení). Problémy s maďarskou menšinou stále neustávaly, navíc čs. legionáři podezřívali italské velitele ze sympatií s maďarskou stranou.

Bojovalo se i s různými polovojenskými a zločinnými tlupami, nové boje propukly s vojskem výše zmíněné Maďarské republiky rad, které zahájilo (z počátku úspěšnou) ofenzívu. Těžké boje probíhaly zejména v květnu a červnu 1919. Problémem na čs. straně byla značná (psychická i fyzická) vyčerpanost vojáků, kteří již byli dlouho nepřetržitě v bojích a také nepříliš vysoká morálka.

Situace se podstatně změnila s příchodem vojsk legionářů z Francie, kteří se předtím podíleli na osvobozování Těšínska v tzv. Sedmidenní válce. Od 1.6.1919 převzal vedení francouzský (divizní) generál Maurice César Joseph Pellé (narozen 18.4.1863, Douai; zemřel 16.3.1924, Toulon; viz druhý obrázek níže), který byl od února 1919 šéfem francouzské vojenské mise v ČSR. Velení všech pluků převzali čs. armádní důstojníci. 

Maďaři nadále útočili, a i když se čs. jednotky urputně bránily, byly v početní nevýhodě a ustupovaly. Od druhé půli června (když na Slovensko začaly přicházet posily) přešla čs. armáda do ofenzívy, a zejména velitel 2. divize, plk. Šnejdárek předvedl své skvělé velitelské vlastnosti (obnovil kázeň a bojovou morálku, získal si důvěru vojáků) a dobyl Zvolen a Banskou Štiavnici. Vyznamenal se také (tehdy) plukovník Votruba (pozdější armádní generál). 

Tvrdé boje neustále pokračovaly, ale 24.6.1919 bylo uzavřeno příměří. Na mírové konferenci v Paříži bylo dne 12.6.1919 rozhodnuto o čs.-maďarské hranici, maďarské vládě bylo nařízeno hranici respektovat a stáhnout svá vojska za tuto linii. Pro případ nestažení maďarských vojsk ze Slovenska mělo dojít k zahájení velké ofenzívy všech spojeneckých armád (z východu, jihu a k tomu čs. armádou ze severu) na Budapešť. Až maďarská vojska ustoupí, stáhnou se i rumunská vojska na hranici z 26.2. Maďarská vojska vyklidila území Slovenska do 5.7.1919. 

Maďarská republika rad padla 1.8.1919, přesto dílčí přestřelky trvaly až do 14.8.1919, kdy byl tento maďarsko-čs. konflikt ukončen

Na čs. straně padlo 861 mužů, zraněno jich bylo 2 830. 

Definitivně určila hranice mezi ČSR a Maďarskem Trianonská mírová dohoda (podepsána 4.6.1920). 

(b9

Další vztahy s Maďarskem se omezovaly vlastně na vyřizování běžných diplomatických záležitostí, a vláda v Maďarsku viděla ve spolupráci s Německem možnost získat zpátky území Slovenska a Podkarpatské Rusi. (b8

Armádní generál Josef Šnejdárek

Při bojích na Slovensku se opět vyznamenal (tehdejší) plk. Josef Šnejdárek (narozen 2.4.1875, Napajedla; zemřel 13.5.1945, Casablanca; viz foto) už coby velitel divize. Josef Šnejdárek (viz třetí obrázek níže) byl velice zajímavou osobou (sloužil i ve francouzské cizinecké legii), a byl posléze povýšen až do hodnosti armádního generála.

Působil, mj. i ve funkci zemského vojenského velitele Slovenska, a v této funkci se podílel na opevňování bratislavské Petržalky. O jeho působení ve vojenských akcích se vypráví doslova legendy.

Ovšem, jako schopný velitel byl nepohodlný Ben Ešedovým řiťolezcům z vedení armády (konkrétně generálu Ludvíku Krejčímu) a posléze pensionován. Šnejdárek byl totiž jedním z Krejčího konkurentů na post náčelníka Hlavního štábu čs. armády a je velmi pravděpodobné, že pokud by armádě velel v roce 1938 on (podobně jako kdyby jí velel např. generál Radola Gajda (viz fota), který také funkci náčelníka Hlavního štábu zastával - v roce 1926 - a po Masarykových a Ben Ešedových pletichách a podrazech z ní musel odejít) armáda by nikdy nekapitulovala

Na podzim roku 1938 se opět přihlásil do služby, ale po okupaci RČS odešel do Francie a přihlásil se k odboji. Po pádu Francie (1940) odchází do milované Afriky, kde v roce 1945 umírá. 

I na případech (konkrétně) generálů Šnejdárka a Gajdy je vidět, jak to v této zemi funguje již od jejích začátků - do vedoucích funkcí jsou namnoze vybíráni a dosazováni povolní, ale všeho schopní rektální speologové bez potřebných schopností (tedy pro tuto zemi) - jako byl např. první náčelník Hlavního štábu armádní generál Jan Syrový (který byl Ben Ešedovi zavázán za finanční pomoc; viz čtvrtý obrázek níže) či poslušný armádní generál Ludvík Krejčí (ten měl alespoň schopnosti; viz druhé foto). Tito potom poslouchají, co jim nemorální a zkorumpované politické vedení nařídí, místo aby pracovali pro blaho vlasti a národa! Jak to potom dopadá, bylo nejlépe vidět právě na podzim roku 1938 (a je to, bohužel, vidět i dnes). 

Úvaha o možném vývoji 

Československo bylo spolu s Jugoslávií a Rumunskem členem vojensko-politického uskupení (1921 až 1939) zvaného Malá dohoda. ČSR měla rozhodující podíl na vyzbrojování Jugoslávie i Rumunska.

Jakkoli byla Malá dohoda podporována Francií a byla zaměřena i proti vlivu Německa či Sovětského svazu, nebo proti snahám o znovuvytvoření habsburské monarchie, její nejdůležitější nosnou částí byla obrana proti Maďarsku

Na území všech zemí Malé dohody byly totiž početné maďarské menšiny, a tak zájem zúčastněných států (zejména Rumunska a Jugoslávie) byl zaměřen proti případné maďarské expanzi. 

I když mnozí "historikové" popisují strategickou situaci Československa jako velice nevýhodnou až tragickou (inu ano, výhodná zrovna nebyla) a popisují, jak by to bylo strašné, kdyby současně s nacistickým Německem zaútočilo i Maďarsko, i v tomto případě (stejně jako v případě  uvažovaného útoku Polska ) jsme si mohli jenom přát, aby se válečný konflikt rozšířil na více zemí. 

Proč? Protože sami jsme proti nacistickému Německu dlouhodobě obstát nemohli a právě útok Maďarska by pro nás znamenal strategicky únosnější situaci.

Maďarská armáda nebyla vážnou hrozkou - např. neměla k dispozici tanky (jako útočnou zbraň), pouze italské tančíky L3-33 s kulometnou výzbrojí a slabým pancířem, výcvik vojáků byl mizerný.

Oba naši malodohodoví spojenci (Jugoslávie a Rumunko) by se zapojili, čs. armáda by ani nemusela nasadit nikterak významné síly a slabá maďarská armáda by výrazné přesile spojenců nemohla dlouho čelit. Je ovšem nutno připomenout, že v roce 1938 již Jugoslávie nebyla tak pevným členem Malé dohody, ale Rumunsko stálo při nás velmi odhodlaně (a v Jugoslávii - zejména v Srbsku - existovala velmi početná vojáků vč. důstojníků, kteří by nám pomohli třeba jalo dobrovolníci).

Jak by situace pokračovala dále, je těžké odvozovat - další účast Rumunska či Jugoslávie v boji už smlouvy nespecifikovaly. Nicméně, mohlo by se stát, že v případě rozšíření konfliktu na země Malé dohody by už ani Francie nemohla zůstat úplně stranou, a alespoň by zaručila bezpečnost koridoru Rumunskem pro průchod vojsk DRRA. Potom by Rudá armáda mohla využít výkonné maďarské železniční sítě a podpořit nás útokem do prostoru někdejšího Rakouska. Samozřejmě, že rumunská vláda nebyla nikterak nakloněna myšlence umožnit DRRA průchod koridorem Besarábie (stejně jako polská vláda se obávala, že kam vkročí noha sovětského vojáka, odsud už neodejde!), ale pokud by Francie dala pořádné záruky... 

Existovaly i úvahy o tom, že by čs. armáda mohla využít takovéto výhodné situace a rychlými divizemi podniknout útok do prostoru okolo Vídně a výrazně si tak rozšířit operační prostor (a také existovaly v čs. armádě i úvahy o tom, že by snad armáda útok Maďarska sama nějak vyprovokovala). 

Jak z historie víme, maďarská vláda se k vystoupení po boku Německa neodhodlala (a byla za to Adolfem Hitlerem právem kritizována - tedy z pohledu A. H.) a ani posléze na Podkarpatské Rusi se příliš nepředvedla. 

 

 

Fotogalerie: Maďarské království a Československo

Záznamy: 1 - 4 ze 4