Jurij Samoljov 

 

Jmenoval se Jurij Samoljov. Byl to poručík Rudé armády, který padl do finského zajetí někde na ladožské frontě v lednu, když Finové obklíčili jeho divizi. Vypráví pozdější plukovník čs. armídy Demčík: 


"Já jsem tehdy byl už tak vysílený, že jsem se nemoh udržet na nohou, trápily mě kurděje, byl jsem kost a kůže, tělo samý bolák, už jsem si nepřál nic než umřít. Káceli jsme stromy v tajze, a kdo nesplnil normu, dostával menší a menší příděly žrádla. Já už jsem fasoval ten nejnižší. 

Doktorka se nade mnou slitovala, byla to Polka, jmenoval se Wanda, taky vězenkyně, ale vymohla na komandantovi, že mě odeslal na ošetřovnu. Snažila se mě dát trochu dohromady. Vlastně ji vděčím za to že žiju.

A tam přinesli jednoho dne toho Samojlova. Byl v zuboženém stavu stejně jako já. Položili ho na pryčnu vedle mě. Byl to mladý člověk. Rozhodně mu nebylo ani 30, ale vlasy měl už úplně šedivé. To mám z té hrůzy, říkal, co jsem ve Finsku zažil. 47 stupňů pod nulou a oni leželi ve sněhu v lese a nemohli si ani zapálit ohně, protože všude kolem číhali Finové, házeli na ně granáty a stříleli je jako zajíce. 14 dnů žrali jen koňské maso, protože jim Finové odřízli všechny přísunové cesty. Pak už neměli ani to.

A když jim došli náboje, tak se vzdali. Co měli dělat. Komisař měl prý nějaké uvědomělé řeči, tak do něj někdo z vojáků vrazil bajonet. Měli toho už všichni plné zuby. Nechápali, proč mají válčit proti Finsku. Politrukové jim věšeli bulíky na nos, že jdou na pomoc finským pracujícím, ale sami viděli na vlastní oči, že finští pracující o žádnou pomoc nestojí.

V zajetí prý s nimi Finové zacházeli moc dobře, že se až divili. Měli u nich takové ubytování a jídlo, že leckdo z jejich vojáků to doma v životě nezažil. Teplou a studenou vodu, sprchy, splachovací záchody. Některým se po propuštění ani nechtělo domů. Však je taky nečekalo nic dobrého. Hned je enkávedisti (NKVD) v zadrátovaných dobytčákách lifrovali do lágru.

14 dnů je vyslýchali. Samojlovovi rozbili hubu do krve, že jako poručík zodpovídal za svou četu a měl jít vojákům příkladem. Radši se prý zastřelit než se vzdát. Teď už vidím, říkal mi, že jsem se neměl vracet domů. Co je nejhorší, říkal, že jsme bojovali v domnění, že bojujeme za vlast, zkusili jsme jako psi, a oni s námi, svoloč enkávedistická, za to všecko zacházejí jako s vrahy.“