Přípravy na dobývání opevnění 

Jak již bylo uvedeno, Abwehr se velmi zajímala o opevnění ČSR. Ale přestože Wehrmacht disponovala kvalitními informacemi o stavu opevnění, nevěděla nikdy všechno potřebné - jak přiznával poručík Mogschar (8. pěší pluk, plánovaný útok v prostoru Krkonoš): "Česká opevnění jsem znal již z vícero dřívějších cest, přesto jsem byl překvapen, jakým tempem byly nové objekty budovány! Měl jsem příležitost vidět česká opevnění z bezprostřední blízkosti, především také známou Schöberlinii. Při pokusu o fotografování jednoho velmi zajímavého bunkru jsem musel rychle pláchnout, když jsem zpozoroval dva české vojáky přibíhající ke mě po svahu dolů s nasazenými bajonety. Raději jsem šlápnul na plyn a zmizel."

Tajné předpisy HDvg124 shrnovaly poznatky o čs. opevnění k červnu 1938 a také se zabývaly i způsobem boje pro opevnění. Wehrmacht rezignovala na dobývání opevnění pomocí dělostřelectva, a plánovala nasadit malé úderné skupinky speciálně vycvičených vojáků se zvláštní výstrojí. Předpis říká, jaké by mělo být složení úderného mužstva, jeho výbava a možná varianta útoku proti objektům LO

Ovšem - když Wehrmacht nacvičovala útoky proti objektům LO (jak dosvědčují dobové fotografie), útočili její vojáci v palných prostorech objektů LO - přiblížit se k bunkru na vzdálenost, aby vojáci mohli použít např. plamenomet by nebylo proveditelné: palba oránců něco takového nedovolovala. 

V německých výcvikových prostorech byly postaveny napodobeniny všech základních typů našeho opevnění: LO vz. 36, LO vz. 37 i TO (napodobeniny objektů TO ale neodpovídaly přesné skutečnosti). Zkoušek se zúčastnil osobně i Adolf Hitler (červenec 1938, Jüterbog) a během léta 1938 probíhala cvičení. 

Výbavou úderných skupin byly: 

  • mlžné svíčky, 
  • ruční granáty, 
  • ženijní sekery, rýče a krumpáče, 
  • nůžky na drát, 
  • benzínové láhve (benzol), 
  • pytle s pískem, 
  • pistole, 
  • nálože na tyčích, 
  • plamenomety, apod. 

 

Na straně čs. armády ovšem stála velká výhoda - velení čs. armády tento tajný předpis získalo (od: agent A-54 Paul Thümmel) a posléze ho i vydalo v češtině pod názvem "Útoky na stálá opevnění - možnosti." Každý pluk (prapor) měl tento předpis obdržet. 

V září 1938 proto čs. armáda provedla armádní cvičení v prostoru u Slaného, při kterém ověřovala nakolik jsou možnosti uváděné v předpisu HDvg124 reálné. Na základě poznatků potom byly i v bezprostřední blízkosti pevnostních objektů vybudovány protipěchotní překážky (ostnatý drát). 

Samozřejmě, že po obsazení Sudet zahájily německé jednotky zkoušky odolnosti objektů opevnění. Vesměs bylo zjištěno, že odolnost objektů je velmi dobrá,  objekty LO mohly být vyřazeny pouze v případě přímého zásadu do střílny (ovšem tento by musel být proveden z palebného pole bunkru), nebo v případě nedokončeného objektu (a to ještě dělostřelectvem ráže 10 či 15 cm). 

Zásah střílny mohl posádku objektu LO ohrozit, a právě protitankovými kanony ráže 37 mm byly i běžné německé pěší pluky dostatečně vybaveny - ovšem: takovýto kanon by musela obsluha nejprve dostat do přímé linie k objektu LO a potom se ještě do střílny trefit, což v bojové situaci nebylo zase tak jednoduché.  

Střelba pěchotními zbraněmi nebo kanonem ráže 20 mm neměla na objekty LO žádný účinek. To je velmi důležité, neboť drtivá většina německých tanků nedisponovala potřebnou výzbrojí (PzKpfwI měl jenom kulomety, PzKpfwII měl kanon ráže 20 mm). 

 

 

Hlavní zdroje: (m2),