Hossbachův protokol

 

Záznam o rozpravě v Říšském kancléřství z 5.11.1937 (tzv. Hossbachův protokol)

Přítomni: vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler, říšský ministr války generál polní maršál von Blomberg, vrchní velitel branné moci generál svobodný pán von Fritsch, vrchní velitel námořnictva admirál dr.h.c. Raeder, vrchní velitel letectva generálplukovník Göring, říšský ministr zahraničních záležitostí svobodný pán von Neurath, plukovník Hossbach.

Na počátku prohlásil vůdce, že předmět dnešní konference je tak důležitý, že v jiných státech by se podobná rozprava jistě konala před kabinetem v plném obsazení. Nicméně on, vůdce, se rozhodl neprojednávat tuto záležitost v širším kruhu říšského kabinetu právě pro její důležitost. Jeho prohlášení jsou výsledkem podrobných úvah a jeho zkušeností ze čtyř a půl roku vlády. Rád by vysvětlil přítomným své základní myšlenky o tom, jak je možné a nutné rozvíjet naši zahraniční politiku, a v zájmu prozíravé politiky žádá, aby v případě jeho smrti byl tento jeho projev pokládán za jeho poslední vůli a závěť.

Vůdce potom prohlásil:

Cílem německé politiky je bezpečnost a zachování národa a jeho zvětšení. Z toho vyplývá, že je to problém prostoru. Německý národ má 85 miliónů obyvatel, kteří svým počtem a uceleností osídlených oblastí tvoří v Evropě tak ucelené rasové těleso, jaké nemá obdoby v žádné jiné zemi, jaké však zároveň vytváří nárok na širší životní prostor více než u kteréhokoli jiného národa. Jestliže se nedosáhlo politického výsledku, který by splnil právo tohoto rasového tělesa na životní prostor, pak je to výsledek staletého historického vývoje, a bude-li tento politický stav pokračovat, stane se největším nebezpečím pro zachování německého národa v jeho nynějším rozsahu a je stejně nepravděpodobné, že se zastaví ústup německého živlu v Rakousku a v Československu, jako že se udrží nynější stav v Německu samém. Místo vzrůstu nastoupí sterilita, jejímž důsledkem se po nějaké době musí stát napětí sociální povahy, poněvadž politické a filosofické ideje trvají jen tak dlouho, pokud mohou tvořit základnu pro uskutečnění reálných životních nároků národa. Německá budoucnost proto závisí jedině na rozřešení nedostatku životního prostoru. Takové řešení může být přirozeně hledáno jen na dohlednou dobu, asi na 1 až 3 generace.

Než se soustředím na otázku odstranění nedostatku prostoru, věnujme se úvaze o tom, lze-li dosíci reálného řešení německé situace cestou soběstačnosti, nebo větší účastí ve světovém hospodářství.

 

Soběstačnost

Provedení je možné jen za houževnatého nacionálně socialistického státního vedení, které je tu předpokladem. Jako výsledek realizační možnosti budiž vytyčeno toto:

  • V oblasti surovin jen podmínečná, nikoli však totální autarkie.
  1. Pokud přichází v úvahu uhlí jako surovina, je autarkie proveditelná.
  2. Avšak již pokud se týče rud, je situace mnohem těžší. V železe a lehkých kovech můžeme krýt potřebu sami, potřebu v jiných surovinách, např. mědi a cínu, naproti tomu nikoli.
  3. V látkách z umělých vláken jsme soběstační, pokud nám stačí dřevo. Trvalé řešení není možné. 
  4. Soběstačnost v jedlých tucích je možná. 
  • V oblasti potravin musíme na otázku soběstačnosti odpovědět jasně „ne“. 

 

Spolu s všeobecným vzestupem životní úrovně šel ruku v ruce oproti dobám před 30 až 40 lety vzrůst spotřeby a růst vlastní spotřeby producentů, rolníků. Výnosy ze zvyšované zemědělské produkce připadly na krytí vzrůstu spotřeby, takže nepředstavovaly absolutní přírůstek výroby. Další zvyšování produkce přílišným využíváním půdy, která v důsledku nadměrného hnojení již ukazuje známky vyčerpání, je stěží nadále možné, a je tedy jisté, že ani při nejvyšším vzrůstu produkce se neobejdeme bez světového trhu. Vynakládání deviz na zabezpečení výživy dovozem, značné i při dobrých žních, může se při žních neúspěšných vystupňovat do katastrofy. Možnost takové katastrofy roste i s rostoucím přírůstkem obyvatel. Při počtu porodů 560 000 ročně stoupá konzum chleba, protože dítě je jeho větším spotřebitelem než člověk dospělý.

Čelit vyživovacím potížím snižováním životní úrovně a přídělovým systémem je v té části světa, kde je rovnoměrná životní úroveň, trvale nemožné. Od doby, kdy byl vyřešen problém nezaměstnanosti a plně se uplatnila konzumní síla, byly ještě možné některé menší korektury v naší vlastní zemědělské výrobě, nebyla však možná opravdová změna v naší vyživovací základně. A tak je vyhlídka na autarkii jak ve výživě, tak i ve všem ostatním slabá.


Účast na světovém hospodářství

Zde jsou dány hranice, které odstranit nemůžeme. Proti bezpečnému základu německé situace stojí konjunkturální výkyvy a obchodní smlouvy
nedávající žádnou záruku, že budou prakticky plněny. Zvlášť zásadně musíme uvážit, že od světové války došlo k industrializaci právě v zemích vyvážejících potraviny. Žili jsme ve věku hospodářských impérií, v němž se kolonizační snahy znovu přibližují původnímu stavu; u Japonska a Itálie jsou podkladem pro rozpínavost hospodářské motivy, stejně jako i v Německu byla pobídkou hospodářská nouze. Pro země bez velkého hospodářského dosahu je možnost hospodářské expanze zvlášť ztížena.

Vyzbrojovací konjunktura nemůže nikdy vést k trvalému uspořádání hospodářství na delší dobu. Tomu stojí v cestě především také hospodářské poruchy plynoucí z bolševismu. U států, které svou existenci budují na zahraničním obchodě, jde o vyslovenou vojenskou slabost. Ježto náš zahraniční obchod vede mořskými oblastmi, jež ovládá Anglie, jde spíše o otázku bezpečnosti dopravy než o devizy, což objasňuje velkou slabinu naší vyživovací situace za války.

Jediné východisko je v získání většího životního prostoru, snaha, jež po všechny časy vedla k vytváření států a pohybu národů. Je jasné, že tato snaha nenalézá pochopení v Ženevě a u nasycených států. Jestliže je na prvním místě zajištění naší vyživovací situace, pak potřebný prostor bychom mohli hledat jen v Evropě, a nikoli v přejímání liberálně kapitalistického pojetí vykořisťování kolonií. Zde nejde o ovládnutí lidí, nýbrž o dobývání zemědělsky užitečného prostoru. Bylo by také užitečnější hledat území, dodávající suroviny přímo v sousedství říše v Evropě, a nikoli za mořem, a toto řešení se musí projevit pro jednu nebo dvě generace. Co by bylo zapotřebí navíc později, to musí být ponecháno příštím generacím. Vývoj velkých světových celků postupuje přirozeně pomalu a německý národ se svým silným rasovým jádrem má pro něj nejpříznivější předpoklady v srdci evropské pevniny. Historie všech časů - římské impérium, britské impérium - ukázaly, že každé územní rozpětí může být uskutečněno pouze zlomením odporu a riskováním. I porážky jsou nevyhnutelné. Ani v dřívějších dobách, ani nyní se nenajde prostor bez pána. Útočník vždycky naráží na majitele.

Základní otázkou pro Německo je, kde by mohlo dosáhnout největšího výboje za nejmenší cenu.

Německá politika musí počítat se dvěma nenávistnými nepřáteli, Anglií a Francií, pro něž je silný německý kolos ve středu Evropy naprosto nesnesitelný. Oba tyto státy by se postavily proti dalšímu zesílení Německa jak v Evropě, tak v zámoří a při tomto odmítavém stanovisku by se mohly opírat o souhlas všech stran. V budování německých vojenských opěrných bodů v zámoří by obě země spatřovaly ohrožení svých zámořských spojů, v zajišťování německého obchodu a tím i posílení německého postavení v Evropě.

Anglie nám v důsledku odporu kolonií nemůže postoupit nic ze svého koloniálního panství. Poté, co ztratila prestiž přechodem Habeše do italského vlastnictví, nemůžeme počítat s vrácením Východní Afriky. V nejlepším případě by nám Anglie vyšla vstříc tím, že by strpěla, abychom uspokojili své tužby po koloniích tím, že bychom se zmocnili těch, které Anglii nepatří - např. Angoly. Podobně by nám vyšla vstříc i Francie. Vážná diskuse o vrácení kolonií Německu by přišla v úvahu jenom v takové chvíli, kdyby se Anglie octla v nesnázích a kdyby Německá říše byla silná a vyzbrojená.

Názor, že by impérium bylo neotřesitelné, vůdce nesdílí. Odpor proti impériu není ani tak v dobytých zemích samých, jako u konkurentů. Impérium a římská světová říše se co do trvanlivosti nedají přirovnávat; římské říši se od punských válek nepostavil žádný vážnější mocenskopolitický protivník. Teprve rozkladné síly vycházející z křesťanství a známky stárnutí způsobily, že starý Řím podlehl náporu Germánů. Vedle anglického impéria je dnes již několik států mocnějších. Jen ve svazku s jinými státy, nikoliv vlastní silou, je mateřská země Anglie s to obhájit svou koloniální nadvládu. Jak by také měla Anglie uhájit např. Kanadu proti útoku Ameriky nebo své východoasijské zájmy proti takovému Japonsku? Již to, že se anglická koruna jeví být nositelkou soudržnosti impéria, je doznáním, že tato světová říše není mocensko-politicky na delší dobu udržitelná. K tomuto vývoji věcí několik významných připomínek:
 

  • Snaha Irska o samostatnost, 
  • Boje o ústavu v Indii, kde Anglie svými polovičatými direktivami otevřela Indům možnost použít neplnění ústavně právních slibů za záminku odboje proti Anglii, 
  • Oslabování anglické pozice ve Východní Asii Japonskem,
  • Právě naopak se vyvíjí italské Středomoří. Itálie, odvolávajíc se na svou historii, hnána nezbytností a vedená géniem, buduje své mocenské postavení, přičemž se stále stoupající měrou musí stavět proti anglickým zájmům. Výsledek habešské války je prestižní ztrátou Anglie, kterou se Itálie snaží ještě víc zvýšit svým působením v mohamedánském světě. Celkem lze konstatovat, že přes všechnu svou ideovou sílu se impérium nedá natrvalo udržet pětačtyřiceti milióny Angličanů. Poměr počtu obyvatel k mateřské zemi, 9 : 1, je pro nás varováním nepřipustit při rozšiřování životního prostoru, aby byl počet obyvatel základny příliš nízký. 
  • Postavení Francie je proti Anglii příznivější. Francouzská říše je územně lépe rozmístěna a koloniální panství znamená přírůstek pro francouzské vojsko. Přitom však jde Francie vstříc politickým nesnázím. Vývoj národů probíhal dosud jenom z 10% pod parlamentním vládním systémem, kdežto zhruba z 90% pod autoritativním vedením. My ve svých politických výpočtech musíme jako na mocenské činitele přece jen brát zřetel na Anglii, Francii, Rusko a na přilehlé menší státy. Německá otázka může být rozřešena jedině silou, a to není bez rizika. Bitvy Friedricha Velikého o Slezsko a Bismarckovy války proti Rakousku a Francii byly nesmírným rizikem a rychlost pruské akce roku 1870 zabránila Rakousku zúčastnit se války. Rozhodneme-li se použít síly a počítat s rizikem, pak musíme ještě odpovědět na otázky „kdy“ a „jak“. Tu musíme rozhodnout o 3 různých případech. 



Případ 1. Období 1943-1945 

Po této době můžeme očekávat jen změnu v náš neprospěch. Vyzbrojení armády, námořnictva a letectva právě tak jako vybudování důstojnického sboru je v zásadě skončeno. Naše materiální vybavení a výzbroj jsou moderní, s dalším odkladem vzrůstá nebezpečí, že zastarají. Zvláště není možno provždy zachovat tajemství „zvláštních zbraní“. Získávání záloh je omezeno na běžné odvodní ročníky a s doplňováním ze starších nevycvičených ročníků již nelze počítat. Ve srovnání s vyzbrojením, které od té doby uskuteční jiné země, naše síla relativně klene. Nezahájíme-li akci do let 1943-1945, pak vzhledem k nedostatku zásob potravin by každý rok mohl přinést krizi v zásobování potravinami, kterou nemůžeme odvrátit, protože nemáme dostatek deviz. V tom musíme vidět „slabý bod režimu“. Nadto svět předvídá náš úder a rok od roku bude zvyšovat protiopatření. Zatím co ostatní svět se opevňuje, my bychom byli nuceni k ofenzívě. Nikdo dnes neví, jaká bude skutečná situace v letech 1943-1945. Je však jisto, že déle již čekat nemůžeme. Na jedné straně velké branné síly a nutnost zajistiti jejich udržování, stárnutí hnutí a jeho vůdců, na druhé straně vyhlídka na snížení životní úrovně a porodnosti nedává nám žádné jiné volby nežli jednat. Bude-li vůdce ještě žít, pak bude jeho neodvolatelným rozhodnutím řešit problém německého životního prostoru nejpozději v letech 1943-1945. Nutnost akce před obdobím 1943-1945 by přišla v úvahu v případech 2 a 3.

Případ 2

Kdyby sociální napětí ve Francii vedlo k vnitřní politické krizi takových rozměrů, že by zaměstnalo francouzskou armádu a znemožnilo její použití k válce proti Německu, pak by přišel čas akce proti Československu.

Případ 3

Kdyby Francie byla tak vázána válkou proti jinému státu, že by nemohla zasáhnout proti Německu. Prvním cílem pro zlepšení našeho vojensko-politického postavení musí být v případě válečné záplatky porazit současně Československo a Rakousko, aby se odstranila hrozba úderu z boku v případném postupu na západ. V případě konfliktu s Francií nelze předpokládat, že by Československo vyhlásilo válku ve stejný den jako Francie. Nicméně vůle Československa účastnit se války by vzrostla úměrně s naším oslabením. Jeho skutečná účast by se projevila v útoku na Slezsko směrem severním nebo na západ.

Bude-li poraženo Československo a dosaženo společné hranice německo-maďarské, pak můžeme při německo-francouzském konfliktu více spoléhat na neutrální postoj Polska. Naše dohody s Polskem platí jen potud, pokud síla Německa není otřesena. Kdyby mělo Německo neúspěchy, pak musí počítat s útokem Polska proti Východnímu Prusku a snad také proti Pomořansku a Slezsku.

Předpokládajíce vývoj situace, která by vedla k našemu plánovanému útoku v letech 1943-1945, pak bychom měli hodnotit pravděpodobně chování Francie, Anglie, Polska a Ruska takto:

Vůdce osobně věří, že Anglie a snad také Francie se již se vší pravděpodobností mlčky Československa zřekly a že se již smířily s tím, že tuto otázku bude jednou řešit Německo. Potíže britského impéria a vyhlídka na nové zatažení do dlouhotrvající evropské války by byly rozhodujícím činitelem pro neúčast Anglie ve válce proti Německu. Britské stanovisko by jistě nezůstalo bez vlivu na stanovisko Francie. Postup Francie bez britské pomoci je málo pravděpodobný, protože lze předpokládat, že její útok by se zastavil na našich západních opevněních. Bez podpory Anglie by také nebylo nutno počítat s postupem Francie přes Belgii a Holandsko, a nemusíme o něm uvažovat ani v případě konfliktu s Francií, poněvadž by nutně měl za následek nepřátelství Velké Británie. Přirozeně musíme v každém případě krýt své hranice při našem útoku proti Československu a Rakousku. Zde musíme počítat s tím, že obranná opatření Československa budou rok od roku zesilována a že konsolidace hodnoty rakouské armády bude rovněž během příštích let dokončena. I když hustota obyvatelstva zvláště v Československu není malá, připojení Československa a Rakouska by znamenalo získání potravin pro 5-6 miliónů lidí vzhledem k tomu, že by bylo provedeno nucené vystěhování 2 miliónů z Československa a 1 miliónu z Rakouska. Připojení těchto dvou států k Německu znamenalo by vojensky a politicky značnou úlevu vzhledem ke kratším a lepším hranicím, k uvolnění bojových sil k jiným účelům a vzhledem k možnosti vytvořit nové armády až do síly 12 divizí, přičemž na 1 milión obyvatel připadá jedna nová divize. Ze strany Itálie nečekáme žádné námitky proti vyřízení Československa, ale naproti tomu dnes ještě nemůžeme posoudit, jaký by byl její postoj v otázce rakouské, jelikož by to záviselo především na tom, zda by v té době ještě žil duce. Rozsah překvapivosti a rychlosti naší akce by rozhodl o postoji Polska. Polsko - s Ruskem v zádech - nebude ochotno začít válku proti vítěznému Německu. Vojenské účasti Ruska se musí čelit rychlostí našich operací. Je více než pochybné, zda je o tom vůbec třeba uvažovat vzhledem ke stanovisku Japonska. Jestliže by nastal případ 2 - ochromení Francie občanskou válkou -, pak by situace mělo být využito v každé době k úderu proti Československu, protože by byl vyřazen nejnebezpečnější nepřítel Německa. Vůdce soudí, že je poněkud pravděpodobnější možnost případu 3; mohl by se vyvinout z nynějšího napětí ve Středozemním moři, a kdyby nastal, rozhodl se vůdce pevně, že ho v každé době využije, snad dokonce již roku 1938. Po dosavadních válečných zkušenostech ve Španělsku nevidí tam vůdce žádný brzký konec. Soudíc tak podle trvání dosavadní Frankovy ofenzívy, dá se počítat s pokračováním španělské války ještě další tři roky. Na druhé straně není z německého hlediska žádoucí stoprocentní Frankovo vítězství. Máme spíše zájem na dalším trvání této války a na pokračování napětí ve Středomoří. Kdyby Frankovi zůstal celý španělský poloostrov, znamenalo by to konec možnosti dalšího italského vměšování a setrvání na Baleárách. Ježto je další trvání války ve Španělsku v našem zájmu, musí být pro nejbližší dobu cílem naší politiky podpořit setrvání Itálie na Baleárách. To však není únosné ani pro Francii, ani pro Anglii, přičemž by se Španělsko, bude-li plně ve Frankově moci, mohlo octnout na straně italských nepřátel. V takové válce by porážka Itálie byla málo pravděpodobná. Pro doplňování surovin by měla otevřenou cestu přes Německo. Vojenské vedení války ze strany Itálie si vůdce představuje tak, že by Itálie na západ proti Francii zůstala v defenzívě a že by vedla válku proti ní z Libye výpadem proti severoafrickým koloniálním državám. Vyloučíme-li vylodění francouzsko-anglických vojsk na italském pobřeží a uvážíme nesnadnost ofenzívy proti Itálii přes Alpy, která by se nakonec zastavila na silných italských opevněních, zůstává těžištěm akcí severní Afrika. Ohrožování francouzských dopravních cest italskou flotilou by do značné míry ochromilo transport vojsk ze severní Afriky do Francie, takže by Francie na italských a německých hranicích měla k dispozici jen vojsko mateřské země.

Kdyby Německo využilo této války k vyřízení české a rakouské otázky, lze mít s veškerou pravděpodobností za to, že by se Anglie, jsouc ve válce s Itálií, neodhodlala k válečným akcím proti Německu. Bez anglického přispění nelze očekávat válečné akce Francie proti Německu. Chvíle našeho útoku na Čechy a Rakousko by musela být volena podle toho, jak bude probíhat italsko-anglicko-francouzská válka, a nastaly by v okamžiku zahájení nepřátelství těchto tří států. Vůdce také nepomýšlí na nějaké vojenské úmluvy s Itálií, ale chce zcela samostatně a s využitím naskytnuvších se příznivých okolností začít a provést tažení proti Čechám. Přepadení by muselo být „bleskové“.

Polní maršál Blomberg a generálplukovník von Fritsch znovu poukazují při posuzování situace na nezbytnost, aby ani Anglie, ani Francie nevystoupily proti nám nepřátelsky, a konstatují, že válkou proti Itálii by francouzské vojsko nebylo vázáno natolik, aby kromě toho nemohlo vystoupit proti naší západní hranici s převahou. Francouzské síly, které by byly nasazeny proti Itálii na alpské hranici, odhaduje von Fritsch asi na dvacet divizí, takže by zbývala stále ještě silná francouzská převaha na naší západní hranici, které podle německých představ přísluší úloha zabránit v přístupu do Porýní. Přitom je třeba ještě uvážit předstih Francie v mobilizaci a to, že - nehledě ke zcela nepatrné ceně současného stavu opevnění, na což polní maršál Blomberg zvlášť důrazně upozorňuje – naše čtyři motorizované divize pro tuto příležitost vybrané jsou více méně neschopné pohybu. Pokud se naší ofenzívy na jihovýchodě týče, upozornil von Blomberg důrazně na sílu českých opevnění, jejichž výstavba se podobá Maginotově linii a která by náš útok neobyčejně ztížila. Von Fritsch připomněl, že právě této zimy nařídil prostudovat podmínky možnosti vedení operací proti Čechám se zvláštním zřetelem k překonání českého opevňovacího systému. Generálplukovník von Fritsch se dále vyjádřil, že se vzhledem k současným okolnostem musí zříci své dovolené, začínající 10. listopadu, kterou mínil strávit v cizině. To odmítá vůdce s tím, že možnost konfliktu prozatím ještě není tak blízká. Proti námitce ministra zahraničí, že italsko-anglicko-francouzský konflikt není bezprostředně blízký, jak se vůdce zřejmě domnívá, označuje vůdce za možný časový okamžik léto 1938. K úvahám von Blomberga a von Fritsche o tom, jak se budou chovat Anglie a Francie, opakuje vůdce znovu, že je přesvědčeno neúčasti Anglie, a že proto ani na válečnou akci Francie proti Německu nevěří. Kdyby řečený středozemní konflikt měl vést k evropské mobilizaci, nastoupíme ihned proti Čechám, nebudou-li však na válce nezúčastněné země projevovat na něm zájem, bude se Německo zpočátku chovat stejně.

Generálplukovník Göring považuje vzhledem k vůdcovým vývodům za vhodné pomýšlet na zastavení naší vojenské účasti ve Španělsku. Vůdce souhlasí, až na to, že o tom rozhodne ve vhodný čas.

Druhá část porady se zabývala otázkami zbrojení.

(b6)