Související události a vztahy 

Je samozřejmé, že události roku 1938 nevznikly samy o sobě. Bohužel diktát mírových smluv z Versailles (1919) způsobil, že dotčené státy (tedy ty, které prohrály 1. polovinu světové války zvané Velká válka, zejména Německo, Maďarsko a Polsko) se cítily v mnohém poškozeny a neustále usilovaly o jejich revizi.  

Ani Společnost národů (1919, příp. 1920), která měla mezinárodní spory urovnávat mírovou cestou, se neukázala jako správná cesta. Garance kolektivní bezpečnosti byla postupem času shledána lichou a zcela neúčinnou. 

 

Ostatní státy 

Mezi nejdůležitější "hráče na hřišti" nesporně patřila Francie (náš tehdejší smluvní "spojenec"), Velká Británie (na kterou se zase spoléhala, a v jejímž vleku byla, Francie) i USA (s tehdejší politikou nevměšování). O roli Německé říše je pojednáno na jiné webové stránce, Itálie byla spíše spojencem Německa (či lépe: v ničem mu již v té době nebránila).

 

Velká Británie 

Jako již tradičně, Velká Británie na kontinentu uplatňovala svoji politiku rovnováhy (balance of power). Tato politika v praxi znamenala, že Velká Británie vždy dávala přednost tomu, aby na kontinentu nevyrostla velmoc, schopná ohrožovat její zájmy. Proto podporovala takovou situci, aby druhá nejsilnější mocnost na kontinentu byla posilována oproti mocnosti silnější. 

A protože se po 1/2 světové války (1914 až 1918) stala nejsilnější mocností Francie, Velká Británie umožnila Německu růst, a to i na úkor států střední a jihovýchodní Evropy. Navíc Britové ne zcela souhlasili se zněním smluv z Versailles a tak neměli úplně nejkladnější vztah k nově vzniklým zemím, vč. Československa. 

Navíc, v té době, měl Hitlerův režim (pochopitelně, bez vědomí toho, co teprve mělo přijít) své zastánce v různých zemích světa, a to vč. Velké Británie. 

I proto premiér Neville Chamberlain měl za to, že s Německem bude možné "diskutovat o konkrétních projevech evropského urovnání". I proto Adolfu Htlerovi řekl: "Dejte nám uspokojivá ubezpečení, že nesáhnete k násilnostem při vyjednávání s Rakušany a Čechoslováky, a my vám rádi dáme podobné ubezpečení, že nepoužijeme násilí, abychom zmařili vaše požadované změny, pokud jich lze dosíci mírovými prostředky." 

Ovšem Velká Británie radikálně změnila svůj postoj po obsazení zbytku Československa a po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren) - při uvědomnění si skutečnosti, jak diametrálně se rovnováha sil na kontintu změnila - se již stala nepřítelem Německé říše. 

 

Francie 

Francie byla (po 1/2 světové války) postavena do pozice první kontinentální velmoci. Z této pozice pro ni vyplynula určitá opatření - vůči Německu se snažila svoji bezpečnost zajistit pomocí mezinárodních smluv, vůči možnému nebezpečí ze strany SSSR zase pomocí vytvoření nárazníkového pásma států se SSSR sousedících (cordon sanitaire). 

Ovšem ani Francii se nepodařilo jednotlivé státy zapojit tak, aby spolu skutečně spolupracovaly. 

Navíc vnitropolitická situace Francie byla velmi rozháraná, vlády se měnily jako na běžícím pásu, a bezpečnostní politika Francie nakonec směřovala k převážně obranné doktríně (budování Maginotovy linie). K tomu přišlo i uzavřených Locarnských smluv (1925), které bezpečnostní spolupráci Francie a ostatních zemí ještě více podlomily. 

 

Spojené státy americké 

Politikou USA v té době byl izolacionalismus - to jest starost sama o sebe a nezasahování do záležitostí Evropy. Hnutí America First (Amerika především) bylo v té době velmi silné a sympatizovala s ním většina Američanů (vždyť i Franklin Delano Roosevelt vyhrál volby i díky slibu, že nezavede USA do další války). Když chtěl prezident USA Roosevelt svolat konferenci na téma mezinárodní spolupráce (leden 1938), byl britským premiérem Chamberlainem odmítnut. 

 

Sovětský Svaz 

Když padly naděje komunistů, že by se komunistická revoluce rozšířila i do ostatních zemí Evropy (viz Bavorská republika rad, Maďarská republika rad, Polsko-sovětská válka), věnoval se Iosif Vissarionovič Džugašvili-Stalin konsolidaci své říše a upevnění své osobní moci. 

Rapallská smlouva (1922) mezi SSSR a Německem jako první mezinárodní smlouva uzavřená SSSR obnovila diplomatické styky mezi těmito zeměmi a dostala tak Rusko z mezinárodní diplomatické izolace. Do Společnosti národů byl SSSR přijat v roce 1934. 

Posléze se SSSR věnoval určité spolupráci se západními zeměmi, aby tak omezil vliv nacistického Německa. Ovšem tyto smlouvy (vč. těch s Francií a ČSR) nebyly nikdy dovedeny do důsledků a dopracovány do detailů vč. vojenské spolupráce mezi uvedenými zeměmi. 

 

Rakousko 

(samostatné) bylo, na podzim roku 1938, již "mimo hru" - viz tzv. anšlus Rakouska. Ovšem do té doby se vzájemné vztahy mezi ČSR a Rakouskem vyvíjely "všelijak". ČSR měla odpor vůči možné restauraci a návratu Habsburků na rakouský trůn, a i když byly jisté náznaky možné dohody mezi našimi sousedními zeměmi, smlouva Itálie, Maďarska a Rakouska (1933; zvaná římské protokoly) a posléze i německo-rakouská dohoda (1936) tyto naděje zhatily.  

Úvaha: jak by se přitom, posléze, Rakousku hodila smlouva o přátelství a vzájemné pomoci, kterou by dříve uzavřelo s ČSR. Až by hrozila situace, jako byl výše zmíněný anšlus, československá armáda by pravděpodobně byla schopna (v té době wehrmacht nepředstavoval vlastně žádnou pořádnou bojovou sílu) - ve spolupráci s rakouskými ozbrojenými silami - německou armádu zadržet. Ano, ovšem, v březnu 1938 rakouští nacisté představovali nezanedbatelnou sílu - ale i tak se toto nebezpečí dalo včas eliminovat. 

 

 

Události v roce 1938 (květen až září) 

V průběhu jara roku 1938 napětí mezi sudetenDeutsche, Německou říší a ČSR neustále stoupalo. 

 

Jednání doma i v zahraničí 

Značný podíl na růstu napětí měly provokace ze strany sudetoNěmců (řízené z Německa), a také přístup západních mocností. Po vyhlášení částečné mobilizace (20.5.1938) probíhala série německo-britských jednání, při kterých Německo označilo ČSR za viníka situace. Vlády Francie a Velké Británie se po těchto jednostranných informacích začaly přiklánět na německou stranu, kdežto SSSR (Maxim Maximovič Litvinov, sovětský ministr zahraničí) vyjádřil ochotu vyjít vstříc kolektivnímu zákroku na obranu ČSR. 

Joseph Goebbels (německý ministr propagandy) ve svém projevu z 29.5.1938 lživě obvinil ČSR z toho, pouští sovětská vojska na území Podkarpatské Rusi a Adolf Hitler vydal (30.5.1938) směrnice k vypracování plánu útoku na ČSR. I nadále trval tlak Francie a Velké Británie na vládu ČSR. Dne 8.6.1938 předal francouzský ministr zahraničí našemu vyslanci v Paříži Štefanu Osuskému Pamětní spis o francouzském názoru. O tomto spisu jednala vláda (i s Ben Ešedou) dne 1.7.1938. Ve spisu bylo, mj., i varování o tom, že Francie nemusí své závazky dodržet. Vláda nicméně upravila národnostní statut a nabídla sudetenDeutsche velké ústupky. 

Vyslanec ČSR v Londýně Jan Masaryk: "Je bezpodmínečně třeba, aby Heinleinovi nabídli velmi mnoho, tj. všechno, co je spojitelné se zachováním suverenity tohoto státu... Angličané nás mají intenzivně neradi. Jsme jim jenom na přítěž a proklínají den, ve kterém jsme byli založeni. Tedy: naše cena pro Anglii je zcela negativní. Vzdor tomu podařilo se nám zaplést je do našich věcí a myslím, že už se nevypletou... S Chamberlainem je těžká řeč - je zkostnatělý a jeho neznalost je velkolepá. S Halifaxem se dost dobře snáším, ale je také zvláštní druh kombinace Albionu a mystiky. Být československým vyslancem není nikde zvlášť příjemná funkce v těchto dobách." (b4)

Pozn.: Premiér Chamberlain byl již v té době stár (v té době 69 roků), a i když si seniorů velice vážíme, přece jenom zastávat takto důležitou funkci v pokročilém věku není zrovna ideální (ale to vidíme i v případě současných politiků, že?). 

Mezitím také probíhala Sbírka na obranu republiky. 

 

Runcimanova mise 

Tlak na vládu ČSR byl neustále stupňován, a od 3.8.1938 zahájil v ČSR svou "misi" Walter RuncimanTato mise britských diplomatů měla zprostředkovat jednání mezi SdP a vládou ČSR. Asi nejdůležitějším účastníkem mise byl Frank Ashton-Gwatkin, který se ale již od března 1938 přikláněl k možnost vydat Sudety Německu. Mise probíhala spíše v režii SdP - viz např. návštěva Červeného Hrádku (majitel: Maxi von Hohenlohe-Langernburn): 18.8.1938 přišlo na řadu známé heslo "Wir wollen heim ins Reich!". Není proto překvapením, že když 30.8.1938 představil Ben Ešeda svůj tzv. "třetí plán" na řešení situace, byl tento anglickou misí odmítnut. Poté čs. vláda vypracovala tzv. "čtvrtý plán", který již splňoval i ty dříve uvedené karlovarské požadavky, které ovšem české obyvatelstvo hodnotilo jako příliš velké ústupky. Prezident Ben Ešeda měl projev, ve kterém vysvětlil vstřícnost vlády k sudetenDeutsche, ale Adolf Hitler na projevu z Norimberku (12.9.1938) znovu na ČSR zaútočil. 

Walter Runciman přesto tzv. "čtvrtý plán" schválil, ale SdP ho (podle instrukcí z Německa) odmítla. Sudetští Němci již v té době (12.9.1938) skandovali k Runcimanovi ono známé: "Lieber Lord, mach´uns frei von der Tschechoslowakei." Průběh i celkový výsledek mise potom Runciman shrnul do dopisu, který poslal premiérovi Chamberlainovi - viz  b8, strana 88 až 92 

 

Následující události 

Od 11. září 1938 dochází v Sudetech k celé řadě provokací a incidentům, které lze hodnotit jako násilné převzetí moci ze strany SdP. Proto čs. vláda vyhlásila 13.9.1938 stanné právo, a 16.9.1938 zakázala činnost SdP. 

Ministr zahraničí Německa Joachim Ribbentrop prohlásil, že čs. občané, nacházející se v Německu jsou (jako rukojmí) vzati do vazby, proti čemuž podal (17.9.1938) protest čs. vyslanec Vojtěch Mastný.  

Maďarská vláda začala povolávat do zbraně záložníky, a také začalo posilování polských vojenských jednotek v oblasti Těšínska. 

V Německé Říši byl založen Freikorps, jehož příslušníci neustále útočili na čs. občany - napadali a zabíjeli příslušníky finanční stráže, příslušníky SOS, a jiné občany, které i unášeli do Německé Říše. Podle ( b8 ) bylo zabito cca 110 Čechů a 2 029 jich bylo zajato a odvlečeno do Německa. 

Berchtesgaden. V Berchtesgadenu se 15.9.1938 sešel Adolf Hitler s Neville Chamberlainem, a vyslovil požadavek na připojení pohraničních oblastí s více než 50 % německého obyvatelstva k Německu. Chamberlein tyto požadavky přijal. Československá vláda posléze obdržela ultimaticní nótu vlád Francie a Velké Británie, aby s uvedeným odstoupením pohraničních oblastí souhlasila, což odmítla. Ben Ešeda se posléze (19.9.1938) dotázal sovětského vyslance v ČR Alexandrovského na možnost pomoci SSSR. Sovětský svaz pomoc připustil, ale pouze pokud přijde na pomoc i Francie anebo v případě kolektivní akce Společnosti národů (nepřicházela v úvahu). 

Taktéž Polsko (21.9.1938) a Maďarsko (22.9.1938) vyslovily své územní požadavky vůči ČSR. 

Přestože 21.9.1938 jednala delegace čs. generálů s Ben Ešedou - a generálové, samozřejmě, požadovali mobilizaci, vyhlášení stanného práva na celém území ČSR a obranu země, ale vlastizrádce Ben Ešeda tyto návrhy odmítl. Velmi rázným byl např. armádní generál Lev Prchala

Ovšem československá vláda 21.9.1938 toto franko-britské ultimátum přijala. 

Zdroje: ( b4 ), (b8